Obyčejně neobyčejní lidé, které pořád hledáme..

Tuto úvahu jsem si psala už dávno, tak dávno, že mezi tím už tenhle človíček i já máme jiné "své" človíčky, kteří jsou pro nás obyčejně neobyčejní, ale na našem vztahu a mé úctě k němu se nic nemění. Možná to někomu pomůže uvědomit si, koho má doma, koho měl doma nebo koho by mohl mít domy, pokud by se povznesl nad..

• není mistr světa v ...,
• nejezdí mercedesem,
• není ing..a co hůř!
• není zemědělec,
• nejezdí na koni,
• u ohně mi na kytaru nezahraje,
• nemá 2 metry, a považte-
• nejí koprovku!.. :)
• 
  A i přes to všechno...i když jsme se viděli vlastně párkrát..mám pocit, že ho znám odjakživa a že mi s nikým nebylo tak fajn. Vlastně neděláme nic "vyjímečného"..chodíme do kina, na procházky, vyklízeli jsme starou kůlnu a pálili papíry, chystali dřevo na zimu, jezdili v traktoru, vaříme a myjem nádobí, prohlížíme fotky, blbneme...nebo ..že by?
  
  Pro někoho , vlastně někdy i pro mě, když mi zrovna přelítne přes nos, že ideálně .. , je to obyčejné, ale...pak na něj koukám a vidím ho..
  
• jak běhá po dvorku v kostkovaných elasťákách a dělá si ze sebe srandu, pač já se z toho pohledu lámu smíchy v pase,
• jak dobrovolně po večeři myje nádobí, protože já vařila nebo naopak připravuje krásnou večeři pro mě, i když to nikdy nedělal,
• jak adoptoval kotě, protože jsem ho chtěla, i když vlastně nic takového v plánu neměl,
• jak každý večer vybírá pečlivě DVD, i když ví, že usnu dřív než začnou titulky,
• plánuje co spolu podniknem, i když mu do toho ustavičně "házim vidle" různými poznámkami, které by asi radši neslyšel,
• jak mi drbe záda, protože si to prostě nařídim
• jak snáší moje "hurá akce-teď se musí", byť je jako panna zvyklý spíše plánovat a všechno napřed propočítat a také potom dotahuje věci, které mě už prostě nebaví, protože už "musím" něco jiného,
• jak v klidnu a s úsměvem snáší to moje.."poznejme se jako kamarádi a uvidíme"..a tak místo toho, aby někde randil s normálníma holkama, hraje basket s našimi klienty, kteří ho zbožňujou..
• 
  
  Jo..přiznávám, že bych možná pár věcí...změnila? Ale jak? V genetice nás učili, že když jednu věc ovlivníme pozitivně, na nějaké jiné se to projeví negativně...bohužel nikdo neví na jaké a já bych o spoustu věcí na něm přišla tak nerada...
  
  Celý život čekáme na výjimečného člověka místo toho, abychom obyčejné lidi okolo nás změnili na výjimečné..ani já nejsem vyjímka. Vlastně ani nevím, jaký by ten člověk měl být a vymlouvám se na to, že až ho potkám.... Možná by to byla směska pro mě kladných vlastností mých bývalých partnerů. Že ho potkám je asi stejná pravděpodobnost, že potkám opeřenou kočku, která štěká, dojí 40 litrů mléka denně, dají se s ní skákat parkury a každý den snese alespoň jedno vejce..
  
  Takže 0,0000000000000000000000000000000000000000000000000001%?
  
  Každý člověk, dokonce i bez základního vzdělání, by po zvážení faktů musel uznat, že...co? Že se nesmyslně honím za něčím co není a nevážím si toho co mám?
  
  Ano.
  
  Teda ne!
  
  Já si tohohle človíčka totiž vážím moc! Za to že s klidem snáší všechny moje rozmary, že mi umí říct ne, že mi pomáhá hasit moje průšvihy, že mi dává najevo, že by se mnou chtěl být klidně pořád a přesto mě neomezuje, že mi zvedá náladu když jsem smutná a směje se se mnou, když se mi chce blbnout, že mě do ničeho nenutí, že ...že je tak báječně a vyjímečně obyčejnej!