SLÁVA, MÁME TO ZA SEBOU!!!
Hned v úvodu se nás ujaly dvě sympatické instruktorky a vysvětlily, na co se vlastně můžeme těšit. Začínali jsme velmi zvolna - přechod klády představující Karlův most pod kterým teče řeka Nil plná krokodýlů, kteří byli nacpaní k prasknutí končetinami předchozích návštěvníků, takže na naše nožky, občas v Nilu smočené, neměli sebemenší chuť. Poté totéž, už ve skupince, kdy každý druhý byl "slepý" či ve dvojici, kdy každý šel z protilehlé strany a uprostřed se musel druhému vyhnout. Leháro, řeklo by se. A proto jsme mohli přejít k tzv. nízkým lanům. To jsou překážky, na kterých není třeba jištění lany, stačí pozornost kamarádů. Překážky jsou jen několik centimetrů nad zemí. Jaké však bylo překvapení, když jsme vlezli do lan a ztratili pevnou půdu pod nohama. Najednou visíme jednou nohou ve smyčce, druhá noha ve vzduchu a ani za nic se nedaří ji přemístit do druhé smyčky, která je jen pár centimetrů vedle... Nebo průlez dvěmi zkříženými provazy, kdy lano, na které "nastupujete" je taženo nahoru a lano, kterého se nahoře přidržujete zcela zákeřně klesá dolů a vy musíte uprostřed překážky nějakým pro mě naprosto neznámým  způsobem přehodit ruce za nohy... A protože čas utíká velmi rychle, tak se přesunujeme na trenažér, kde po chvíli všichni úspěšně zvládáme základy jištění, abychom se vzápětí přesunuli na zlatý hřeb odpoledne - VYSOKÁ LANA. A ta byla zatraceně vysoká!!! Možná se mýlím, ale mně to připadalo minimálně 8 metrů. Už při šplhání nahoru se vám srdce rozbuší do zběsilého techno rytmu. Nahoře, když máte opustit "bezpečí" sloupu a postavit se na lano, najednou zjistíte, co všechno se vám může třást. Nejen nohy a ruce, ale doslova všechno. A to ještě musíte vydržet na svého parťáka, protože jsme na týmových překážkách, které sami nezvládnete. Dobrá, oba jste nahoře a myslíte jen na jediné - RYCHLE MĚ SUNDEJTE. Jenže to nejde. Musíme se překonat a vyrazit na druhou stranu. NE, NEJDU!!! Ze zdola fandí kamarádi - neboj, to dáš, aspoň kousek. Fakt dobráci. A už je to tady! Podobně jako po Armstrongově vstupu na Měsíc - malý krok pro člověka, ale velký krok pro lidstvo. A ještě jeden. A další. Pomaloučku se suneme dál. Tělo, zavěšené v celotělovém úvazku, zběsile tančí po tenkém ocelovém laně v rytmu Parkinsonovy choroby, na rukách se potí snad i nehty, oči strachy vylézají z důlků a zdola by se dal registrovat dav přihlížejících. Pokud by ovšem byl čas cokoliv registrovat. Každý z nás je na jiné překážce, každý se snaží překážku překonat už jen proto, že na něm je závislý ten druhý. Někomu se to daří více, někomu (mně) méně, ale nikdo to nevzdává. Snad každý minimálně jednou padá a zjišťuje, že kamarádům dole může věřit, protože ho jistí. Čas je ale neúprosný a tak se někteří přesunují na závěrečný skok, ze kterého se klube spíš obří houpačka než skok, ale i tak to chce notnou dávku odvahy. Je už dávno po sedmnácté hodině, kdy jsme měli končit, když sundaváme a odevzdáváme úvazky a s třesoucími se koleny se přesunujeme do hospůdky. Třes rukou naštěstí odezněl rychle a tak jsme ani moc tekutin nevylili.
Doufám, že se vám akce líbila a užili jste si ji. Děkuju, že jste přišli a budu se těšit na někdy příště. A co dodat na závěr? Snad jen: DRŽ HUBU!!!
Znalí pochopí, neznalí prominou... Snad pochopí příště...